Jakub Matuška - MASKER
Jakub Matuška (1981) patří k nastupující generaci mladých umělců, kteří úspěšně kombinují výtvarné vzdělání a nezávislé počátky tvorby. On sám je nedávným absolventem ateliéru Vladimíra Skrepla na Akademii výtvarných umění, ale jeho kořeny jsou stále pevně spjaté s pražskou graffiti scénou, kde je znám pod přezdívkou Masker. Patří k jeho přednostem, že se mu jako jednomu z mála writerů daří svobodně pohybovat mezi oficiálním i neoficiálním uměleckým prostorem, aniž by tím v jedné či druhé komunitě utrpěla jeho pověst. Naopak, jeho respekt jakoby neustále vzrůstal.
Netypické postavení tohoto autora se zkušeností z New Yorku a Londýna se navenek projevuje i tím, že neskrývá své občanské jméno a spolu s ním také identitu, jak je u sprejerů obvyklé, ale na druhou stranu k němu zase automaticky, jako jakýsi predikát ulice, připojuje svůj graffiti-nick. Ale jsou tady i další věci. Ještě v roce 2008 získal na prvním velkém mezinárodním graffiti a street art festivalu Names v Praze cenu diváků, zatímco v létě 2010 už spolu s Pastou, Pointem, Tronem, Skarfem a Cryptikem v rámci jednoho z doprovodných programů oficiálně reprezentoval Česko na EXPU v Šanghaji. Mimochodem, totální paradox této akce naplno vyzní teprve tehdy, když připomenu, že graffiti je u nás, stejně jako v mnohajiných zemích světa trestné a státní orgány samozřejmě jeho autory cíleně pronásledují.
Maskerovu trochu schizofrenní pozici dobře ilustruje také fakt, že se ve stejném roce stal prvním writerem, který byl sám za sebe nominován mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého v rámci nejvýznamnější domácí soutěže pro mladé umělce do pětatřiceti let. Přestože ocenění nakonec nezískal, patřil od počátku mezi favority. A v tomto duchu je možné pokračovat. Jakuba Matušku zastupuje stejně ambiciózní jako elegantní pražská galerie Dvorak Sec Contemporary, ale on pravidelně vystavuje i v zásadních nezávislých prostorech jako jsou Galerie Jelení, AM 180 nebo Karlin Studios. Aby toho nebylo málo, ani jeho chebská výstava nemusí být úplně bez primátu, je to velmi pravděpodobně první samostatná prezentace příslušníka graffiti scény ve státní instituci u nás.
Právě fakt, že Masker svou tvorbu odlišným prostředím nepřizpůsobuje mluví v jeho prospěch, a tím také upoutá už na první pohled. Dokazují to i slova, kterými mezinárodní komise odůvodnila jeho zařazení mezi tradiční pětici nejlepších v rámci Chalupeckého ceny. „Jakub Matuška zaujal kombinováním přístupů streetartu a monumentálního malířství, kterým dosahuje jasného, silného a bohatého výrazu s popově surrealistickým vyzněním.“ I v pražském DOXu, kde výstava finalistů probíhala, stejně jako momentálně v Chebu, se představil typickým způsobem, totiž svými zdánlivě chaotickými kompozicemi vytvářenými kombinovanou technikou (akryl, sprej, airbrush), které odrážejí absurdní atmosféru současného světa a civilizační modely chování založené na spotřebě v jakémkoli slova smyslu. Denní přežívání naplněné obskurním sexem, stísněné sídlištní bydlení plné očí a uší, tedy vzájemného šmírování, obžerství a krajní emoce mají na jeho plátnech stabilní místo. Asi ne náhodou zakryli jeden z jeho obrazů na newyorské výstavě tak, aby ho neviděly děti.
Složitě skládané scény náročné na pozornost ještě umocňuje nervní expresivní rukopis s duálním malířsko-kresebným vyzněním, osobitá stylizace i uvolněná imaginace, která se nevyhýbá uštěpačné ironii s kritickým akcentem. Maskerovy obrazy vzbudí pozornost nejen komplikovanou neuspořádanou stavbou, ale i rozplývavými hmotami a výrazným koloritem, jenž často určuje šedo-modro-růžový akord. Jeho výjevy, na nichž bývá i superhrdina k smíchu a pláči zároveň, jsou plné agresivních deformací i svérázné práce s měřítkem, která také zřetelně ovlivňuje jejich významové vyznění. Díky tomu všemu mají schopnost stejným dílem vzbuzovat napjaté veselí i hluboce stísněné pocity. Jak je vidět, ambivalence je pro tohoto autora typická po všech stránkách.
Přestože se Jakub Matuška vyjadřuje prostřednictvím různých médií, mezi nimiž nechybějí ani fotografie nebo video, charakteristický – jak na zdi, tak na plátně – je pro něj obrazový výjev. Jak se to ale slučuje s obecně platným přesvědčením, že graffiti je projevem založeným na písmu? Ne náhodou se přece traduje, že slova „graffiti a „jméno“ jsou z určitého úhlu pohledu téměř synonyma. Jméno je nejvýznamnějším symbolem, snad dokonce i ztělesněním hlavní ideje graffiti.
Napsané jméno – tag – bývá jeho alfou a omegou, leskem i bídou. Není to jen „pár osobních písmen“, jejichž bezobsažný stín spolu s věčným já-ismem pravověrný writer sotva kdy překročí, je to také víc než trefné znamení doby – znak neidentifikovatelné identity. Jenže i v tak přísně hierarchickém systému jaký graffiti komunita představuje existují provokativní výjimky. Na české scéně je jednou z nich CAP crew. CAP fungují od roku 2005 a jde o první skupinu writerů, která má tady svůj monografický katalog. CAP, kteří podle svých slov navazují na newyorskou scénu 70. let, jsou Blez, Crap, Dize, Key, Kto, Mosd a právě Masker. Názory na jejich působení se pohybují od ultrarespektu po megapózu. Důvod je jasný, CAP se vyhraňují proti všemu a všem. Jejich infantilní primitivizmus fuckuje zaujetí pro zaběhlou bravuru stylu, která je ostatním vlastní a negují i jiné věci. Jestli je pro některé writery cena piecu přímoúměrná jeho viditelnosti, CAP místo venku často malují skrytě v interiérech starých továren nebo opuštěných domů. Spíš než spreje používají malířské válečky, bývají antibarevní a pozor – charaktery (obrázkové motivy) u nich na rozdíl od ortodoxních psavců hrají určující roli. Ještě teď CAP na české graffiti scéně představují rozbušku. Přestože jsou sami celkem rigidní (jen jiným způsobem), atakovali pravidla, zpochybňovali „nezpochybnitelné“ pravdy a svým nonkonformním přístupem od počátku překračovali hranice.
Odklon od psaní ke kreslení charakterů u jednotlivých členů proběhl v podstatě paralelně ještě před založením crew. To byl ostatně také jeden z důvodů, proč se dali dohromady. Přestože Masker s CAP crew pracoval „jen“ zhruba rok na samém začátku, jeho dnešní osobitý projev vychází z estetiky, která se u něj objevila právě před pěti šesti lety. Tehdy začal naplno dělat charaktery, jinými slovy – začal se věnovat figurální tvorbě, a ve stejné době se ještě více vyhranil jeho styl.
Na začátku všeho stálo graffiti. Masker sice už skoro přestal psát svoje jméno a vzdálil se totální obsahové vyprázdněnosti tagů, jak na tohle téma sám jednou řekl: „ten pocit z čistého podepisování nešel živit do nekonečna“, ale zato prostřednictvím svých příběhových obrazů promluvil. Na své „já“ při tom naštěstí ještě nezapomněl. Snad i proto se jeho výstava jmenuje Moje maličkost.
Radek Wohlmuth
© GAVU Cheb